V průběhu roku 1963 - 1964 Lubomír Blecha zásadně přehodnotil smysl a význam sklářské tvorby. Aby ji oprostil od zbloudilých civilizačních nánosů, vrací se k samotným počátkům historie prvního skla – praskla. Sklo v horoucím stavu pojímá jako bio- roztok, biologickou hmotu, ze které pouze nepatrným usměrňováním skláře nechává samovolně se formovat první skleněné organizmy – prvoky, později i složitější rostlinné a živočišné formy z říše pozvolna se rozvíjejícího života. Po technické stránce se zabývá výhradně rozvojem elementárních hutních technik, které však dotahuje k dokonalosti rychle provedených chirurgických zákroků. Ještě podstatnější úlohu na podobě tvaru plastik sehrají samotné evoluční síly – přednostně zemská gravitace, proudy světla a náhoda. Zárodky plastik z porodního lůna pece, inicializované dechem hutníka, rozkvétají do neomezeného množství tvarů, bez jakékoli dosud poznatelné předlohy.