František Hodonský patří k předním krajinářům své generace směřující spíše k existenciálnímu figuralismu. Vlastním osobitým pojetím vychází jeho inspirace – zpravidla z důvěrně známých moravských lužních prostředí – a transformuje se do plošných znaků, segmentů či fragmentů. Původní reálie se tak v neiluzivní malbě posouvají do roviny poetické, umocněné syrovým avšak působivým malířským rukopisem. Zobrazená podstata přírodního dění se – tak jako v tomto skvělém příkladu – stává koloristikou a značně svébytnou strukturou sahající až k prapůvodním vrstvám nevědomí.